(hudba doby románské a gotické)
Hudební jazyk
- Hudba je závislá na kultuře, proto nejsme s to pochopit různé druhy exotické hudby
- Můžeme analyzovat hudbu určité kulturu z pohledu čistě akustického, ale aby jsme jí pochopili (= aby v nás vyvolala zamýšlený estetický vjem) v plné šíři musíme si daný hudební jazyk v jistém smyslu osvojit
Jednohlas
- Nejtypičtějším produktem této epochy je gregoriánský chorál
- Jednohlasý liturgický zpěv římské církve
- V dnešní době často akordicky doprovázený varhany
- Nicméně harmonizace gregoriánského chorálu je přesto velice obtížný úkol (hudební systém té doby byl daleko jinačí a naše harmonizace má s melodií chorálu společný jen tónový materiál materiál)
- V dnešní době často akordicky doprovázený varhany
- Největší rozkvět v 6.–9. století
- Jednohlasý liturgický zpěv římské církve
- Skládá se z melodických útvarů zvaných melisma
- Gregoriánský zpěv není souhrn mechanicky střežených fixovaných tónů různé výšky, což je důležité pro analýzu různých druhů chorálů
Počátky notopisu
- Nejstarší notové písmo je tzv. neumatická notace
- Odvozeno od výrazu neuma, čímž se rozuměli různé smluvené značky
- Vedle značky pro jednotlivý tón obsahuje i značky pro skupiny dvou a více tónů
- Podobné značkám pro skupiny tónů je zápis melodických ozdob
- V kompozice se navazovalo už na existující melodické zárodky
- Kompozice nebyla svobodným vynalezáním od základu nových útvarů
- Chorál měl tudíž jisté improvizační prvky
- Poněvadž dokonalosti už jednou dosaženo bylo, je jen možno čerpat jen z posvátné tradice
- Středověky posluchač se těšil ze souhry důvěrně známých melodických prvků, tak jako my nalézáme zálibu ve střídání akordů
Tónové řady
- Hudební prvky byly spojeny ve vyšší jednotu pevným řádem
- Ten sloužil jako organizační princip hudebních vjemů a určoval funkci melismat i jednotlivých tónů v hudební větě
- Technickým výrazem tohoto řádu byla soustava tónových řad (tonus, modus)
- Dnes známé spíše jako církevní tóniny (stupnice)
- Každý tón nebo melismat má vztah k danému centrálnímu bodu stupnice (finalis)
- Středověká hudební teorie považovala za konsonantní všechny čisté intervaly
Počátky vícehlasu
Dva pohledy na vznik vícehlasu
- Vícehlas organicky navázal na gregoriánský chorál
- Gregoriánské melodie zůstavají po několik století jistou páteří všech vícehlasích forem
- Vícehlas je prvním samostatným projevem evropského ducha v hudbě
- Vznikl zkřížením lidových a umělých prvků
- Gregoriánský chorál je ještě výrazem východního pojetí hudby (jímž byla protknuta i antika)
- K harmonii dospěla pouze evropská kultura
Musica Enchiriadis
- Nejstarším dokladem vícehlasu je spis Musica enchiriadis
- Autorem byl francouzský benediktinský mnich Hucbald
- Huchbaldovo organum je název pro tento prvotní vícehlasí sloh
- Pochází nejpozději z druhé poloviny 9. století
- Vícehlasí způsob přednesu je tam označován jako organum nebo diaphonia
- Nejspíše vícehlas existoval už předtím, protože v traktátu se o něm mluví jako o něčem všeobecně známém
- Autorem byl francouzský benediktinský mnich Hucbald
- První typem vícehlasu je v podstatě dvojhlas, kde je jeden hlas převzat z gregoriánského chorálu (vox principalis) a jemu vytvořen protihlas (vox organalis)
- Tato technika se později ozančovala jako punctum contra punctum (nota proti notě)
- Spodním hlasem je zásadně vox organalis
- Dva druhy
- Rozdíl založený pouze na intervalovém poměru mezi oběma hlasy
- organum přísné
- Mezi oběma hlasy stejný odstup, buď čisté kvinty (organum in diapente) nebo čisté kvarty (in diatessaron)
- (Musica Enchirandis)
- organum volné
- Mluv se o něm taky jako o organu straném (laterálním)
- Vyvinulo se z přísného organa jako kompoziční metoda pro vytvoření protihlasu i u melodií, kde by paralelním pohybem jinak vznikli nepřípustné intervaly
- Nicméně je možné, že volné organum je dokonce původnější (podobnost bourdonově technice, heterofonie z antiky)
- (Musica Enchirandis)
- Ukázka
Micrologus
- Další významné dílo středověké hudební teorie
- Autorem je Guido z Arezza (cca 995–1050)
- Neuznává kvintové organum a dává přednost volnému nad přísným
- Připouští krom stranného a protipohybu i křížení hlasů (zárodek osamostatňování hlasů)
Musica
- Od Jeana Cottona
- Popisuje jak se ve 11. a 12. století různé školy řídí různými zásadami
- Křížení hlasů už je mnohem obvyklejší
- Během 11. století obecně docházelo k podstatnějšímu uvolnění závislosti na cantu firmu (dané chorální melodii)
Notredamská škola
- Proud hudební tvorby na kůru pařížské katedrály Notre Dame ve 2. polovině 12. a 13. století
Leónin a Pérotin
- Dva hlavní představitelé
- Léonin (Magister Leonius, označován jako optimus organista (výborný skladatel organa))
- Pérotin (Magister Perotinus, označován jako optimus discantor (výborný skladatel discanta (což byl nejspíš vyvinutější druh organa)))
- Společným dílem těchto dvou skladatelů je rozsáhlý cyklus vícehlasých liturgických skladeb
- Leónin ji vytvořil, Pérotin pak od základu přepracoval
- Opatřil Leóninova orgána třetím nebo i čtvrtým hlasem a spoutal volnější melodiku do rytmicky určitějších obrysů
- Kvintakord ještě záměrně nepoužívá
- Můžeme už mluvit třeba o těžkých a lehkých dobách
- (Pérotin, Magnus Liber)
- Leónin ji vytvořil, Pérotin pak od základu přepracoval
Vedle organa (resp. discantu) se vytvořili i další dva typy organové skladby
Conductus
- V jednohlasém slohu se pod tímto jménem rozuměla skladba na rytmizovaný text
- Vícehlasý conductus je uspořádaný tak, že všechny jeho hlasy postpují ve zhruba stejném rytmu a přednášejí tudíž tyté slabiky textů
- Jeho podkladem už není melodie převzatá z chorálu, nýbrž melodie vytvořená autorem samým
- Metoda skladby se tím však nemění, stále vzniká hlas po hlase
- (Conductus Roma gaudens)
Motetus
- Základem je opět tenor z gregoriánského repertoáru
- K tomuto hlasu se přidává i duplum, zvané motetus, a často i triplum (čtyřhlasé motety byly vyjímkou)
- (jméno motetus měl původně jen jeden hlas, časem se jméno přeneslo na celý sloh)
- Každý hlas má svůj vlastní text
- Dosáhl největší obliby v polovině 13. století
- Časem zdomácněl i ve světské hudbě a pronikly do něho národní jazyky
Světská tvorba
Vícehlasá kantiléna
- Většinou tanečního charakteru
- Takže je více rytmická a obecně blíže hudebnímu chápání dnešní doby
- Např. virelai, chanson, balladée
- Užívá nejčastěji techniky vícehlasého conductu
- (Rondeau Amour et ma dame aussi)
Jednohlasá světská hudba
- I sem už proniká chápání tonality blízké naší době
- (začátek Man mei longe him lives wene)
Anglický vícehlas
- Vzhledem k úzkému propojení francouzské a anglické kultury, je anglická hudba už od 12. století jistým průkopníkem nových forem
- Terciové souzvuky v dvojhlase, vedení hlasů protipohybem atd.
- (Jesu Cristes milde moder)
- Jeden z prvních dokladů tzv. gymelu
- V tom převládají tercie a nemusí jít vždy o tercie paralelní
- Obecně jsou časem v Anglii tercie nazývány nejlepšími konsonancemi
- Pokládán za předchůdce tzv. fauxbourdonu, který se vyvinul z anglické odnože discantu
Počátky hudební teorie
- Teoretikové byli z velké části závislý na zdrojích z antiky zprostředkovanými zejména Boëthiem a Isidorem Sevillským
- Jejich metafyzické úvahy dávali zřetel spíše na rytmicko-metrické problémy a s tím spojené otázky mensurální notace
- Zabývali se také otázkami o intervalech a jejich konsonantnosti
- Vedle čisté primy a oktávy, uznávali za konsonantní jen čistou kvintu (diapente) a kvartu (diatessaron)
- Uznávali též rozšíření těchto intervalů (kvintdecimu, duodecimu, undecimu)
- Tato klasifikace byla podmíněna nikolliv libozvučností těchto intervalů, nýbrž na základe matematicko-akustických spekulací
- Ty bývali opřené o pokusy na monochordu
- Vedle čisté primy a oktávy, uznávali za konsonantní jen čistou kvintu (diapente) a kvartu (diatessaron)
- Průlom přichází na začátku 13. století, kdy teoretičtí pisatelé (především Jan z Garlandie) zavádí klasifikaci dokonalých a nedokonalých konsonancí
- Tradiční konsonance zmíněné výše jsou dokonalé
- Velké a malé tercie a sexty jsou nedokonalé
- Požadavek je, aby byli vždy vystřídány konsonancemi dokonalými
- Do praxe také postupně proniká chápání těžkých a lehkých dob a obecně větší komplexity rytmicko-metrických vztahů
- Musica ficta
- Také nazývána jako musica ficta
- Reprodukční praxe při které použijeme půltón, tam kde měl být celý tón a naopak
- Příležitostné snížení a zvýšení tónu v melodii
- Zárodky této techniky jsou již v gregoriánském chorálu, kde se užívala k odstranění nepřípustného melodického tritonu
