Ars Antiqua

(hudba doby románské a gotické)

Hudební jazyk

  • Hudba je závislá na kultuře, proto nejsme s to pochopit různé druhy exotické hudby
    • Můžeme analyzovat hudbu určité kulturu z pohledu čistě akustického, ale aby jsme jí pochopili (= aby v nás vyvolala zamýšlený estetický vjem) v plné šíři musíme si daný hudební jazyk v jistém smyslu osvojit

Jednohlas

  • Nejtypičtějším produktem této epochy je gregoriánský chorál
    • Jednohlasý liturgický zpěv římské církve
      • V dnešní době často akordicky doprovázený varhany
        • Nicméně harmonizace gregoriánského chorálu je přesto velice obtížný úkol (hudební systém té doby byl daleko jinačí a naše harmonizace má s melodií chorálu společný jen tónový materiál materiál)
    • Největší rozkvět v 6.–9. století
  • Skládá se z melodických útvarů zvaných melisma
    • Gregoriánský zpěv není souhrn mechanicky střežených fixovaných tónů různé výšky, což je důležité pro analýzu různých druhů chorálů

Počátky notopisu

  • Nejstarší notové písmo je tzv. neumatická notace
    • Odvozeno od výrazu neuma, čímž se rozuměli různé smluvené značky
    • Vedle značky pro jednotlivý tón obsahuje i značky pro skupiny dvou a více tónů
      • Podobné značkám pro skupiny tónů je zápis melodických ozdob
  • V kompozice se navazovalo už na existující melodické zárodky
    • Kompozice nebyla svobodným vynalezáním od základu nových útvarů
    • Chorál měl tudíž jisté improvizační prvky
      • Poněvadž dokonalosti už jednou dosaženo bylo, je jen možno čerpat jen z posvátné tradice
      • Středověky posluchač se těšil ze souhry důvěrně známých melodických prvků, tak jako my nalézáme zálibu ve střídání akordů

Tónové řady

  • Hudební prvky byly spojeny ve vyšší jednotu pevným řádem
    • Ten sloužil jako organizační princip hudebních vjemů a určoval funkci melismat i jednotlivých tónů v hudební větě
  • Technickým výrazem tohoto řádu byla soustava tónových řad (tonus, modus)
  • Středověká hudební teorie považovala za konsonantní všechny čisté intervaly

Počátky vícehlasu

Dva pohledy na vznik vícehlasu

    1. Vícehlas organicky navázal na gregoriánský chorál
    • Gregoriánské melodie zůstavají po několik století jistou páteří všech vícehlasích forem
    1. Vícehlas je prvním samostatným projevem evropského ducha v hudbě
    • Vznikl zkřížením lidových a umělých prvků
    • Gregoriánský chorál je ještě výrazem východního pojetí hudby (jímž byla protknuta i antika)
    • K harmonii dospěla pouze evropská kultura

Musica Enchiriadis

  • Nejstarším dokladem vícehlasu je spis Musica enchiriadis
    • Autorem byl francouzský benediktinský mnich Hucbald
      • Huchbaldovo organum je název pro tento prvotní vícehlasí sloh
    • Pochází nejpozději z druhé poloviny 9. století
    • Vícehlasí způsob přednesu je tam označován jako organum nebo diaphonia
    • Nejspíše vícehlas existoval už předtím, protože v traktátu se o něm mluví jako o něčem všeobecně známém
  • První typem vícehlasu je v podstatě dvojhlas, kde je jeden hlas převzat z gregoriánského chorálu (vox principalis) a jemu vytvořen protihlas (vox organalis)
    • Tato technika se později ozančovala jako punctum contra punctum (nota proti notě)
    • Spodním hlasem je zásadně vox organalis
  • Dva druhy
    • Rozdíl založený pouze na intervalovém poměru mezi oběma hlasy
      1. organum přísné
      • Mezi oběma hlasy stejný odstup, buď čisté kvinty (organum in diapente) nebo čisté kvarty (in diatessaron)
        • (Musica Enchirandis)
      1. organum volné
      • Mluv se o něm taky jako o organu straném (laterálním)
      • Vyvinulo se z přísného organa jako kompoziční metoda pro vytvoření protihlasu i u melodií, kde by paralelním pohybem jinak vznikli nepřípustné intervaly
        • Nicméně je možné, že volné organum je dokonce původnější (podobnost bourdonově technice, heterofonie z antiky)
        • (Musica Enchirandis)
      • Ukázka

Micrologus

  • Další významné dílo středověké hudební teorie
  • Autorem je Guido z Arezza (cca 995–1050)
  • Neuznává kvintové organum a dává přednost volnému nad přísným
  • Připouští krom stranného a protipohybu i křížení hlasů (zárodek osamostatňování hlasů)

Musica

  • Od Jeana Cottona
  • Popisuje jak se ve 11. a 12. století různé školy řídí různými zásadami
  • Křížení hlasů už je mnohem obvyklejší
  • Během 11. století obecně docházelo k podstatnějšímu uvolnění závislosti na cantu firmu (dané chorální melodii)
    • Vznikají vyšší formy orgána historicky vázaná na kulturní okruh kláštera Saint Martial blíže Limoges v 1. polovině 12. století
    • Ukázka 1, ukázka 2

Notredamská škola

  • Proud hudební tvorby na kůru pařížské katedrály Notre Dame ve 2. polovině 12. a 13. století

Leónin a Pérotin

  • Dva hlavní představitelé
    • Léonin (Magister Leonius, označován jako optimus organista (výborný skladatel organa))
    • Pérotin (Magister Perotinus, označován jako optimus discantor (výborný skladatel discanta (což byl nejspíš vyvinutější druh organa)))
  • Společným dílem těchto dvou skladatelů je rozsáhlý cyklus vícehlasých liturgických skladeb
    • Leónin ji vytvořil, Pérotin pak od základu přepracoval
      • Opatřil Leóninova orgána třetím nebo i čtvrtým hlasem a spoutal volnější melodiku do rytmicky určitějších obrysů
      • Kvintakord ještě záměrně nepoužívá
      • Můžeme už mluvit třeba o těžkých a lehkých dobách
      • (Pérotin, Magnus Liber)

Vedle organa (resp. discantu) se vytvořili i další dva typy organové skladby

Conductus

  • V jednohlasém slohu se pod tímto jménem rozuměla skladba na rytmizovaný text
  • Vícehlasý conductus je uspořádaný tak, že všechny jeho hlasy postpují ve zhruba stejném rytmu a přednášejí tudíž tyté slabiky textů
  • Jeho podkladem už není melodie převzatá z chorálu, nýbrž melodie vytvořená autorem samým
    • Metoda skladby se tím však nemění, stále vzniká hlas po hlase
    • (Conductus Roma gaudens)

Motetus

  • Základem je opět tenor z gregoriánského repertoáru
  • K tomuto hlasu se přidává i duplum, zvané motetus, a často i triplum (čtyřhlasé motety byly vyjímkou)
    • (jméno motetus měl původně jen jeden hlas, časem se jméno přeneslo na celý sloh)
  • Každý hlas má svůj vlastní text
  • Dosáhl největší obliby v polovině 13. století
  • Časem zdomácněl i ve světské hudbě a pronikly do něho národní jazyky

Světská tvorba

Vícehlasá kantiléna

  • Většinou tanečního charakteru
    • Takže je více rytmická a obecně blíže hudebnímu chápání dnešní doby
    • Např. virelai, chanson, balladée
  • Užívá nejčastěji techniky vícehlasého conductu
    • (Rondeau Amour et ma dame aussi)

Jednohlasá světská hudba

  • I sem už proniká chápání tonality blízké naší době
    • (začátek Man mei longe him lives wene)

Anglický vícehlas

  • Vzhledem k úzkému propojení francouzské a anglické kultury, je anglická hudba už od 12. století jistým průkopníkem nových forem
    • Terciové souzvuky v dvojhlase, vedení hlasů protipohybem atd.
    • (Jesu Cristes milde moder)
    • Jeden z prvních dokladů tzv. gymelu
      • V tom převládají tercie a nemusí jít vždy o tercie paralelní
      • Obecně jsou časem v Anglii tercie nazývány nejlepšími konsonancemi
      • Pokládán za předchůdce tzv. fauxbourdonu, který se vyvinul z anglické odnože discantu

Počátky hudební teorie

  • Teoretikové byli z velké části závislý na zdrojích z antiky zprostředkovanými zejména Boëthiem a Isidorem Sevillským
  • Jejich metafyzické úvahy dávali zřetel spíše na rytmicko-metrické problémy a s tím spojené otázky mensurální notace
  • Zabývali se také otázkami o intervalech a jejich konsonantnosti
    • Vedle čisté primy a oktávy, uznávali za konsonantní jen čistou kvintu (diapente) a kvartu (diatessaron)
      • Uznávali též rozšíření těchto intervalů (kvintdecimu, duodecimu, undecimu)
      • Tato klasifikace byla podmíněna nikolliv libozvučností těchto intervalů, nýbrž na základe matematicko-akustických spekulací
  • Průlom přichází na začátku 13. století, kdy teoretičtí pisatelé (především Jan z Garlandie) zavádí klasifikaci dokonalých a nedokonalých konsonancí
    • Tradiční konsonance zmíněné výše jsou dokonalé
    • Velké a malé tercie a sexty jsou nedokonalé
      • Požadavek je, aby byli vždy vystřídány konsonancemi dokonalými
  • Do praxe také postupně proniká chápání těžkých a lehkých dob a obecně větší komplexity rytmicko-metrických vztahů
  • Musica ficta
    • Také nazývána jako musica ficta
    • Reprodukční praxe při které použijeme půltón, tam kde měl být celý tón a naopak
      • Příležitostné snížení a zvýšení tónu v melodii
      • Zárodky této techniky jsou již v gregoriánském chorálu, kde se užívala k odstranění nepřípustného melodického tritonu